Když jsem začal číst knížky a články spojené s hnutím FIRE, začal jsem do sebe postupně nasávat přesvědčení, že cokoliv jiného než spoření a investování je špatně. Samozřejmě za něco žít musíte, ale většina proponentů tohoto hnutí se snažila žít za co nejméně, aby co nejdříve dosáhla finanční nezávislosti. Někteří v tomto byli extrémnější, jiní rozumnější. Postupem času jsem začal toto přesvědčení nějakým způsobem integrovat i do sebe, i když jsem založením úplně jiný člověk. Mám rád pěkné věci a rád si je kupuju. Dřív jsem žádné investování příliš neřešil, takže na co jsem měl, to jsem si koupil. Trošku jsem cítil, že by toho možná nemuselo být tolik a některé nákupy nebyly úplně s rozmyslem (na to dost pomohl seznam Chci si koupit), ale jinak jsem s tím vcelku neměl psychologický problém.
Každopádně jak jsem to celé dělal ne-vědomě a bez rozmyslu, moje nákupy se omezovaly maximálně na tisícové položky. Protože na dražší věci jsem nebyl navyklý šetřit. Tak se stávalo, že víceméně všechny moje dražší věci, které bych opravdu chtěl a opravdu mi dělají radost, jsem dostával výhradně darem od manželky, protože sám jsem měl psychologický blok řekněme na úrovni tří tisíc korun. A když už jsem si něco dražšího koupil, vnitřně jsem se za to bičoval a nedokázal jsem si to plně užít. Pořád byla vzadu v hlavě myšlenka, že „bych neměl“, že „je to drahý“, proč jsem to radši neinvestoval atd.
Souvisí to i s myšlenkami, o kterých jsem psal v minulém článku – pokud nemáte jasně stanovený cíl, ale cílem je ušetřit „co nejvíc“, tak nikdy nebudete spokojeni. Konkrétně u mě se spojilo to nejhorší z obou světů – peníze jsem utratil, ale ještě jsem z toho ani neměl radost. Lose-lose.
Abych se dostal z tohoto začarovaného kruhu, pomohlo mi osvojit si škatulku Guilt Free v rámci Conscious Spending Planu od Ramita Sethiho. Celý CSP se skládá ze 4 kategorií:
- Fixní náklady (50-60 %)
- Krátkodobé spoření – plánované výdaje v rámci 1-3 let (5-10%)
- Guilt Free (20-35 %)
- Dlouhodobé investice (5-10 %)
Procenta v závorkách jsou jeho návrh a měli by odpovídat vcelku spokojenému a finančně vyrovnanému životu, kdy se zvládáte i zabezpečit pro budoucí časy. Samozřejmě si můžete říct, že chcete utrácet méně a více spořit nebo investovat, to je v pořádku, pokud za tím proběhne vědomá úvaha. Co by ale růst nemělo, jsou fixní náklady, protože ty vás budou postupně dusit a neumožní vám užívat si života dostatečně, případně spořit a investovat.
Nutným předpokladem tohoto rozdělení je, abyste si alespoň pár měsíců sledovali svoje výdaje. Pokud si je nijak nesledujete, asi máte hrubou představu – víte, kolik vás stojí nájem, splátka auta, ale kolik dáte měsíčně za jídlo, oblečení, nebo různé drobné výdaje, dárky pro rodinu a tak dále, to už bude těžší. Každopádně stačí začít alespoň nějak, není potřeba vše vědět do koruny, 85% přesnost stačí.
Když si takto určíte svá čísla, kolik % příjmu chcete dávat do jednotlivých kategorií, na začátku měsíce budete vědět, kolik máte poslat na spořící účet (nebo jinak uspořit), kolik poslat na investice a kolik vám zbyde na utrácení bez výčitek. A jen toto uvědomění mi hrozně pomohlo překonat svoje sebemrskačství a dovolit si koupit i dražší věci, které bych ale opravdu chtěl. Mám ve škatulce dostatek peněz? Chci tu věc opravdu – počkal jsem alespoň týden, není to impulzivní nákup? Je to něco, co mi udělá opravdu radost? Pokud na všechny otázky odpovím ano, tak kupuju a bez výčitek si danou věc užiju.
Poslední věc, kterou jsem si takto dovolil, byla Apple Studio Display – prémiový monitor do práce. Je možná zbytečně drahý? Ano. Chtěl jsem ho? Ano, protože je hezký, má webkameru a reproduktory a trávím u něj 8 hodin denně. Měl jsem na něj ve škatulce dostatek peněz? Ano. Počkal jsem víc než týden? Ano, reálně několik měsíců. Koupil jsem si ho? Ano. Dělá mi každý den radost? Ano.
Vlastně je to celé docela jednoduché.